Kde jste strávil 17. listopad 1989?
Byl jsem na Šumavě, kde jsem se připravoval na zimní sezónu. Takže jsem nebyl osobně účasten na demonstraci na Albertově, ale vědel jsem, že se něco takového připravuje jako protestní akce studentů. Pravda je, že nikdo nepředpokládal, že to bude mít takový brutalní průběh a mezi studenty se spíše hovořilo o tom, že větší protestní akce bude organizována v lednu, kde by se měla aktivně i zapojit Charta 77. Za dva dny jsem už byl v Praze a snažil se zapojit do aktivit studentského stávkového výboru.
Jaká byla situace v Praze v prvních dnech revoluce?
Myslím, že základním znakem všeho, co se dělo, bylo velké nadšení lidí. To ovšem neznamená, že všichni v Praze podporovali protestní akce. Pamatuji si, že v pondělí 20. 11. odpoledne byl pochod studentů na Václavské náměstí, kde byla první větší demonstrace. Hned na začátku nám bylo řečena informace, že se tanky stahují k Praze a jsou povolány i Lidové milice. Všichni jsem se rozhodli pokračovat v této demonstraci, ale jsem přesvědčen , že většina ze studentů měla opravdu strach, že dojde k nějakému většímu zásahu. Přesto již tento den bylo na Václaváku více než sto tisíc lidí-
Jak si studenti ogranizovali výjezdy mimo Prahu?
Základní koordinace byla přes stávkový výbor. Každý student, který měl zájem vyjet mimo Prahu a snažit se přinést základní informaci o událostech v Praze, mohl přijít na stávkový výbor, nahlásit región, město, kam pojede a dostal s sebou základní prezentační dokumenty včetně návodu, jak se chovat při zadržení Veřejnou bezpečností.
Kdy jste přijel do Vimperka? Kam vedly Vaše první kroky?
V prvních dnech jsem se zúčastnil demonstrací v Praze, ale pak jsem si řekl, že bude vhodné jet do Vimperka a pokusit se prezentovat, o co jde studentům při jejich protestních akcích v Praze. Takže po dohodě na stávkovém výboru jsem odjel do Vimperka . To bylo ve středu 22. 11. Bylo zajímavé, že už na nádraží Anděl v Praze, když jste nastoupili do autobusu s trikolórou, tak se většina lidí v autobuse na Vás dívala dost zvláštně – prostě v této době byl objektivně úplně jiný svět v Praze a mimo Prahu. Bylo to i z důvodu, že oficiální media stále komentovala situaci dost zkresleně.
Kam vedly Vaše první kroky ve Vimperku?
Hned po příjezdu jsem šel na gymnázium za ředitelem školy a požadal jsem ho, zda by nebylo možno předstoupit před studenty a prezentovat jim základní požadavky studentů a také jim dát základní informaci, co se vlastně skutečně děje v Praze. Zpočátku jsem byl odmítnut, ale po určité době, na základě rozhovoru s dalšími učiteli, se nám podařilo svolat na dvůr před školu studenty a udělat zde krátký meeting. Potom jsem odešel na městký úřad za panem starostou a tajemníkem a informoval jsem je také o požadavcích studentů. Toto setkání bylo ovšem velmi krátké, protože během chvíle přišli příslušnící VB a oznámili mi, že zde dělám nedovolené shromaždování a odvezli mě na policii. Zde jsem byl zadržen až do pozdních večerních hodin, kdy mě vyslýchali soudruzi z STB, kteři kvůli tomu přijeli do Vimperka. Výsledkem bylo sdělení, že mám zákaz působení ve Vimperku a v případě, že budu opět někde ve městě zadržen, tak to se mnou může dopadnout špatně. Samozřejmě jsem nikam neodjel, jen jsem nemohl spát u sebe v bytě .V tuto chvíli se mi ale dostalo podpory od některých lidí ve Vimperku, u nich jsem pak přespával až do generální stavky.
Připomenete prosím některá osobní setkání s představiteli OF ve městě?
V období mezi 20. 11. a 27. 11. , kdy proběhla generální stávka, jsem měl možnost jednat s mnoha lidmi ve Vimperku a některá jednání odpovídala této době. Mluvil jsem s lidmi, kteří v 1968 byli aktivní a následně perzekuováni. Někteří z nich měli skutečně strach a nezapojili se, ale toto jsem chápal. Potkal jsem při formování OF ve Vimperku lidi, kteří byli aktivní v prvním období, kdy byla skutečně nutná aktivita, určitá odvaha. A tito lidé se po stabilizaci situace vrátili ke své profesi, do svého normálního života, a nevyužili toto období ve svůj prospěch. Na druhou stranu bylo hodně lidí, kteří v počáteční fázi nebyli aktivní , nebo dokonce veřejně vystupovali proti a zpochybňovali reálnou šanci na změnu v naší zemi. Bohužel dost velká část těchto lidí pak byla vidět ve veřejném prostoru v 90. letech...
Bylo by nefér teď začít vyjmenovávat lidi, kteří se aktivně zapojili ve Vimperku do OF, možná je ale vhodné připomenout Ivetu Toušlovou, která nám pomáhala jako moderátorka při akcích OF.
Jaká byla atmosféra na vimperském náměstí 27. 11. 1989 při generální stávce a při následném setkání Vimperáků na zimním stadionu?
Události po 17. 11. nastarovaly změny, ale generální stávka 27. 11. byla skutečně milníkem, kdy jsme si mohli řici, že tyto změny už nejdou zastavit. Bylo neuvěřitelné, že jsme dokázali dostat na náměstí ve Vimperku aparaturu, přisli tam lidé z jednotlivých firem ve městě a hlavně – mohli jsme zde veřejně vystoupit a řici svůj názor. Na zimním stadiónu to bylo jen pokračování generální stávky a fyzickým projevem už neschopnosti stávající vládnoucí strany byl projev okresního tajemníka KSČ. Ten svým projevem jen potvrdil, že vůbec nechápe, co se stalo. Každopádně bylo už znát, že i lidi ve Vimperku vidí, že změny jsou neodvratné a nehrozí jim žádné postihy v zaměstnání nebo od policie, a proto bylo stale více lidí na akcích OF ve Vimperku.
Lidé mimo Prahu o událostech spojených se 17. listopadem příliš nevěděli. Uvědomoval jste si svou důležitou pozici při zveřejňování pravdy? Bylo to náročné?
Určitě jsem to nějak silně nepromýšlel. Prostě jsem viděl, ze může dojít ke změná m a osobně k tomu mohu přispět. Musím ovšem říci, že jsem si uvědomil určitá rizika po mém zadržení a výslechu na policii, kdy mne pak volali rodiče, že byli také předvoláni na policii. Zde jsem si uvědomil, že pokud to nevyjde, tak asi budu mít velký problém. Možná nejtěžší bylo veřejné vystupování, protože jsme nikdo nebyli v tomto ohledu zkušení, ale zvládli jsme to.
Jak zpětně hodnotíte další vývoj po revoluci? Jak se díváte na názory některých lidí, kteří tvrdí, že jsme se měli lépe před rokem 1989?
Určitě se mohli udělat některé věci jinak a lépe. Pro mě je ovšem důležitější, že došlo ke změně. V současné době je zde svoboda v projevu, cestování, podnikání. To je pro mě na miskách vah více než kritika některých negativních jevů ve společnosti. Tyto změny ovšem přinesly i jednu podstatnou věc, a to je zodpovědnost každého jednoho člověka za to, co bude dělat. Možná právě tato zodpovědnost je pro některé lidi problém, i když je to možná geneaáční problém, který bude za určitou dobu vyřešen. Jsem tedy rád, že dnes musím svým dětem vysvětlovat, co to byl totalitní režim, rovnostářský přístup ve společnosti a že zde byly i situace, kdy někteří nemohli studovat, na co měli schopnosti nebo nemohli vykonávat práci , na kterou měli vzdělání. Moje děti to stejně nechápou a jsem tomu upřímně rád...
Zdroj: Vimperkské noviny
